Uprostřed hor v jednom malinkém domečku bydlela maminka s tatínkem a s dvěma dětmi. Holčička se jmenovala Maruška a chlapeček se jmenoval Jeníček. Ve stáji měli koníka, který jim pomáhal na poli. Venku se pásli v ohradě kravičky společně s čuníky. A na dvorku měli několik slepiček s kohoutkem, který je každý den ráno budil svým “kikiriki”. Všichni se měli moc rádi a navzájem si pomáhali.
Jednoho teplého dne se na obloze objevily mráčky, bylo jich víc a víc až z nich nakonec začalo pršet a s nimi přišla i velká bouřka. Z ničeho nic se ozvalo “bum, bum” a všechna zvířátka se lekla a rozutekla. Ráno všichni vstali a šli se podívat co se stalo. Stáj byla prázdná, i ohrada s dvorečkem, nenašli ani jedno zvířátko, a tak se rozhodli, že je půjdou hledat do lesa.
Maminka šla na jednu stranu a tatínek s dětmi šel na druhou. Z ničeho nic děti na zemi uviděly malé drobečky. Jeníček měl po cestě tak velký hlad, že jeden drobeček ochutnal, “mňam”, byl celý z perníku. A tak děti začaly drobečky následovat. Nakonec je drobečky dovedly až do temného lesa, kde uprostřed stála malá chaloupka. Nebyla to jen tak ledajaká chaloupka, ale byla celá z perníku a marcipánu. Každý perníček byl jiný a některé z nich vypadaly jako perníčky z pouti. Děti měly tak moc velký hlad, že začaly jeden po druhém olupovat a jíst. Když už zmizela část perníkové střechy a plůtek, uslyšely neznámý hlas:
“Perníčku, perníčku se sladkou polevou,
chránil jsi střechu mou, však někam jsi odešel, do střechy mé teď bude pršet.”
A z venku se ozvalo:
“Já perníček slaďoučký, rozhodl jsem se odejít.
Do světa, do světa, čeká mě tam velké dobrodružství a perníčková výprava.”
A děti začaly olupovat další perníčky. A zase se ozvalo.
“Perníčku, perníčku se sladkou polevou,
mé okna byly pod vaší ochranou.
Však někam jste odešly a teď vítr mi ve světničce vše rozhodí.”
A z venku se zase ozvalo:
“Já perníček slaďoučký, rozhodl jsem se odejít.
Do světa, do světa, čeká mě tam velké dobrodružství a perníčková výprava.”
A tak se děti opět pustily do loupaní a jezení perníčků.
Z ničeho nic uslyšely staré dveře, které se pomalu začaly otevírat a vylezla z nich stará paní. Měla na sobě oblečené staré roztrhané šaty, na hlavě měla velký špičatý klobouk, opírala se o dřevěnou hůlku a na rameni měla kočku.
Na děti však promluvila velmi mile:
“Tak to vy jste byly těmi perníčky, které odešly do světa,” a přitom se na děti usmívala.
“Ano, to jsme byly my, měly jsme velký hlad, řekly děti.” A tak se s nimi stařenka dala do řeči. Děti jí vyprávěly, jak přišla velká bouřka a všechna zvířátka rozehnala, a že se ztratily a neví, jak se dostat zpátky domů za maminkou a tatínkem. Na dětech bylo vidět jak jsou smutné a je jim velká zima. A tak je stařenka pozvala k sobě domů.
Nachystala jim teplý čaj, uvařila horkou zeleninovou polévku a uložila je do postýlky. Děti během chvilky usnuly. Když se ráno probudily, sluníčko jim svítilo přímo do postýlky. Ale stařenka nikde, jen z venku bylo slyšet “ťuk, ťuk” na okna. Našly stařenku na zahrádce jak se pokoušela opravit okno. Dětem bylo stařenky líto, poděkovaly jí za spinkání a jídlo a nabídly jí, že jí pomohou opravit střechu a okna. A tak se pustili všichni do práce. A aby jim to šlo rychleji, zpívali si u toho písničku:
“Sluníčko svítí, mráčky na obloze jsou schovaný.
Na střechu nové perníčky dáme, když přijde déšť, do světničky se nedostane.
“ťuk, ťuk” na okna, vezmeme marcipánové špalíčky, perníčky a trochu polevy,
aby hezky držely a větříka dovnitř nepustily.”
Za chvilku byla celá chaloupka opravená.
Stařenka dětem poděkovala a na cestu jim do šátečku zabalila několik perníčků. A ukázala na motýlka, který létal kolem Mařenky a Jeníčka. “Ukáže vám cestu domů, stačí ho jen následovat,” usmála se na děti stařenka.
Děti stařence zamávaly a vydaly se na cestu.
Děti motýlka celou dobu následovaly. Nejdřív je vyvedl z temného lesa, po té přešly přes louku, pole až přišly do známého lesa, kde to děti už moc dobře znaly.
Uslyšely známý hlas, který na ně volal z dálky. “Mařenko, Jeníčku”, byla to maminka s tatínkem. Jakmile děti uviděly maminku s tatínkem, hned je samou radostí objaly.
Děti jim hned začaly vyprávět, kde celou dobu byly, a že hluboku v temném lese žije stařenka v perníkové chaloupce. Maminka s tatínkem na ně nevěřícně koukali, ale byli moc rádi, že jsou děti v pořádku.
Děti se hned ptaly, jestli maminka s tatínkem našli ztracená zvířátka, ale rodiče jen smutně pokrčili rameny.
Když se všichni dostali v pořádku domů. Ve stáji už na ně čekal koník. V ohradě kravičky s čuníky a na dvořečku slepičky s kouhoutkem. U dveří ležel zavinutý kus papíru.
Rozvinuli ho a začali číst:
“Za pomoc vám velmi děkuji milé děti.
Jste moc hodné, laskavé a pomáhat se nebojíte.
Zvířátkům jsem pomohla vrátit se zpátky,
aby zase vám mohli dělat samou radost z lásky.
Perníčky v šátečku co jsou zabalené, ve zlato se proměnily celé.
Stařenka, která v perníkové chaloupce byla,
ve skutečnosti jsem víla z lesního království byla.”
Od té doby se všem v malinkatém domečku dobře dařilo a jakoby je chránilo nějaké kouzlo.
