V jednom městě bydlela babička s dědečkem. Babička moc ráda dědečkovi každou neděli pekla bábovku s čokoládovou polevou, koláčky s mandličkami, buchtičky s ovocem a jiné dobroty.
Babička měla pečení moc ráda a měla velký sen, přála si mít velkou továrnu na sladkosti.
Dědeček chodil každý den po městě a díval se po okolních budovách, jestli se nějaká z nich nebude prodávat. Ale většinou našel inzerát, ve kterém bylo zatoulané koťátko a nebo prodej ryb. A tak se pokaždé smutný vracel zpátky domů.
Jednou však seděl odpoledne v parku a četl si noviny. Když v tom kolem něj proletěl míč, se kterým si hráli kluci. A protože byl dědeček moc hodný, rozhodl se, že míč klukům vrátí. Míč však proletěl přes keř, a tak nebylo snadné se pro něj dostat. Když se dědečkovi podařilo dostat přes husté keře, uviděl v dáli nějakou starou budovu, na které bylo napsáno: NA PRODEJ
Dědeček samou radostí vyskočil. Vrátil klukům míč a utíkal domů za babičkou.
“Babičko, babičko,” volal na ni od dveří dědeček.
“Pojď se mnou, chtěl bych ti něco ukázat,” vzal babičku za ruku a utíkal s ní ke staré budově, kterou objevil.
“Dědečku, to je ona, to bude naše továrna na sladkosti,” usmála se babička a dala dědečkovi velkou pusu.
A tak se babička s dědečkem pustili do velkého úklidu budovy. Čistili a leštili, až byla budova celá lesklá a čistá.
“A jak se bude naše továrna jmenovat?” zeptala se babička dědečka. Dědeček chvíli přemýšlel, podíval se na babičku a řekl: “Nebe u Marušky,” tak se totiž babička jmenovala. Babičce se název moc líbil a hned si přála vyzkoušet jeden ze svých oblíbených receptů. Jenže neměla u sebe dostatek surovin.
Co teď? Dědeček přemýšlel, a šel se podívat do kuchyně, jestli by tam něco našel.
Za chvíli donesl vajíčka, mouku, cukr, mléko a droždí.
“Babičko, myslíš si, že bys z toho dokázala něco vykouzlit?” usmíval se dědeček. “Určitě ano,” odpověděla babička.
A tak se babička pustila do kynutí, míchání a zase kynutí a zase míchání až z toho byl takový malý, pěkný bochánek.
Babička vzala pánvičku, dala do ní trochu sádla a bochánek na něm usmažila.
Nakonec ho posypala trochou cukru a dědeček k němu donesl lesní jahůdky, které rostly okolo. To byla pochoutka, říkala si babička s dědečkem. “A jak by se taková dobrota mohla jmenovat?” ptal se babičky dědeček. “Je pěkně kulaťoučký a takový roztomiloučký, jako koblížek.”
“To je ono koblížek,” vykřikla babička radostí.
A tak se babička pustila do velkého pečení, protože si přála, aby koblížek mohli ochutnat i ostatní.
Když měla babička upečeno a koblížci byli uložení v krabičce, čekala až si pro ně někdo přijde. Ale nikdo nepřišel, protože o tom nikdo nevěděl.
A tak babička další koblížky dala vychladit na okno, sedla si na židli a jen smutně koukala a vzdychala.
Babička však nevěděla, že továrna, kterou koupili s dědečkem byla kouzelná, a tak se stalo, že jeden koblížek ožil. Protáhl se, zívl, otevřel očička a viděl babičku, která seděla na židli a vzdychala.
Přece tady nenechám takhle smutnou babičku, pomyslel si koblížek a rozhodl se, že půjde říct ostatním, jaké babička peče výborné koblížky.
Seskočil z okna a vydal se do světa. Šel a šel a najednou potkal zajíčka. Ten se na něho zadíval, a vypadalo to, že by si na něm moc rád pochutnal. Ale koblížek si po cestě složil písničku, kterou začal zajíčkovi zpívat:
“Já koblížek malý,
jsem pěkně slaďoučký a baculatý.
Na sádle jsem smažený,
V cukříku jsem obalený.
Každý z nás jsme ale jiný,
jeden s lentilkami,
další v čokoládě obalený.
Pojď se mnou a já ti ukážu,
kde jsou ostatní schovaný.”
“Moc rád s tebou půjdu koblížku,” usmál se zajíček a začal koblížka následovat. Šli a šli a potkali společně vlka. Ten se podíval nejdřív na zajíčka a potom na koblížka, na kterého měl velkou chuť.
Když koblížek viděl vlka, jak se na něho mlsně dívá, spustil svou oblíbenou písničku:
“Já koblížek malý,
jsem pěkně slaďoučký a baculatý.
Na sádle jsem smažený,
V cukříku jsem obalený.
Každý z nás jsme ale jiný,
jeden s lentilkami,
další v čokoládě obalený.
Pojď se mnou a já ti ukážu,
kde jsou ostatní schovaný.”
Vlk se nejdřív zarazil, protože takovou písničku od koblížka nečekal, ale nakonec se ke koblížkovi a k zajíci přidal.
Šli a šli a šli a potkali medvěda. Medvěd se díval na zajíčka a vlka a málem si nevšiml malého koblížka, který stál mezi nimi. “Jee koblížek,” vykřikl najednou medvěd a začal se na něj s velkým zájmem dívat. Ale koblížek dlouho nečekal a začal zpívat:
“Já koblížek malý,
jsem pěkně slaďoučký a baculatý.
Na sádle jsem smažený,
V cukříku jsem obalený.
Každý z nás jsme ale jiný,
jeden s lentilkami,
další v čokoládě obalený.
Pojď se mnou a já ti ukážu,
kde jsou ostatní schovaný.”
Medvěd se začal usmívat a zeptal se koblížka: “A jsou tam aji koblížky s medem plněný? Ty já totiž moc rád.” Koblížek se usmál, “aji koblížky s medem babička peče, je to její tajný recept.”
“No tak to já se k vám rád přidám,” řekl medvěd a všichni pokračovali dál v cestě.
Šli a šli a šli až potkali po cestě lišku.
Ta měla tak moc velký hlad, že malém skočila po koblížkovi. Ale zajíc, vlk a medvěd koblížka zachránili. “Vyslechni si liško koblížka, chtěl by ti něco říct,” poposunul medvěd koblížka blíž k lišce. Koblížek trochu znejistěl, ale nakonec sebral odvahu a tenkým hláskem začal zpívat:
“Já koblížek malý,
jsem pěkně slaďoučký a baculatý.
Na sádle jsem smažený,
V cukříku jsem obalený.
Každý z nás jsme ale jiný,
jeden s lentilkami,
další v čokoládě obalený.
Pojď se mnou a já ti ukážu,
kde jsou ostatní schovaný.”
Liška měla sice velké hlad, ale když slyšela o koblížkovi s lentilkami, který byl její nejoblíbenější přidala se k ostatním.
Nakonec ještě po cestě potkali spoustu jiných zvířátek a dětiček, maminek, tatínků a babiček.
Najednou někdo zaťukal na velké dveře továrny. Babička s dědečkem otevřeli a viděli všechny jak tam stáli a vepředu stál malý koblížek, skočil k babičce do náruče a zašeptal jí do ouška.
“Babičko, viděl jsem tě, jak jsi smutná a chtěl jsem ti udělat radost, tak jsem šel do světa, a potkal po cestě zvířátka, dětičky, maminky a tatínky a pověděl jim o tvých koblížkách a všichni by je teď chtěli ochutnat.”
Babička se na koblížka usmála a pohladila ho. Každý dostal svou krabičku s koblížky a dlouho se pak ve světě vyprávělo o výborných koblížkách babičky Marušky. A jak to dopadlo s koblížkem? Stali se s babičkou velkými kamarády a jako poděkování babička ušila koblížkovi zlatý polštářek a dostal řád za statečnost a odvahu.
