V jednom lesíku nedaleko luk a potůčků žila veverka jménem Terka. Byla moc hodná a laskavá. Měla jedno přání, přála si miminko. Každý den hopsala k potůčku a na lísteček napsala tlapičkou své přání a poslala po vodě. Čekala a čekala až se ji přání jednoho dne vyplnilo. Měla z toho obrovskou radost, že z ní bude maminka.
Terka sedávala každý den pod vysokým stromem, kde odpočívala, měla zavřené oči a užívala si, jak se jí sluneční paprsky dotýkaly jejího rezavého kožíšku, bylo jí moc příjemně. Hladila si bříško, vyprávěla miminku pohádky, a i když bylo schované v bříšku, věděla, že ji slyší. Taky miminku zpívala písničku:
Terka nevyprávěla miminku jenom pohádky, ale také, že už má pro něj nachystané spinkání až se narodí, a že se nemohla rozhodnout, který stromeček bude ten pravý, tak postavila hned deset domečků. Jsou postavené z větviček a jsou vystlané mechem, aby mělo miminko měkoučkou peřinku.
Každý domeček je jinak velký, jeden menší a jiný zase o něco větší. Jsou postavené hodně vysoko ve větvích, to proto, aby byly s maminkou v bezpečí. Mají domečky na zimu a na léto, to proto, aby v zimě jim v letních domečkách nebyla moc velká zima a v zimních domečkách v létě zase moc teploučko. Každý domeček má dvě dvířka.
Jak čas plynul, Terce se pomalu začalo nafukovat bříško, nafukovalo se a nafukovalo, až bylo velké jako balonek z poutě.
Jednoho jarního večera se z domečku najednou ozvalo: “vítám tě tady na tom krásném světě, mláďátko moje”. Terce se narodilo miminko, bylo malinkaté a mělo krásnou hnědou barvičku.
Pomalu se blížil podzim a s posledním obarveným lístečkem do červena začala zima. S ní přišly první mrazíky a za nedlouho krajinu pokryla bílá přikrývka.
Všude byl klid, některá zvířátka se chystala na zimní spánek, jiná ještě sbírala poslední dobroty. Rostlinky a stromy šly spinkat a čekaly až se ohlásí jarní den.
Veverka byla schovaná v hnízdečku s malým veverčátkem, bylo jim příjemně. Měly tam teploučko. Veverka vyprávěla miminku různé příběhy z lesa, o zvířátkách, rostlinkách, ale i stromech. Večer se k sobě tulily, a miminko se cítilo v bezpečí, vědělo, že když je poblíž maminky, nic se mu nestane.
Zanedlouho byly Vánoce, Terka s veverčátkem nazdobily společně stromeček, pověsily na něj několik oříšků, a malinkých šišek. Z komůrky vytáhly dobroty, které tam schovaly během roku. Bylo jim moc hezky. “Maminko, maminko, to jsou ty nejkrásnější Vánoce". Zaradovalo se veverčátko.
Sníh se pomalu začal rozpouštět a byla vidět první travička, první kytičky, pupeny na stromech, jaro se ohlásilo.
Z pupenů se staly plody, sluníčko se začalo krásně usmívat na obloze, nebyl vidět ani mráček. Zvířátka už byla probuzená ze zimního spánku a léto už klepalo na dveře.
Najednou se ozvalo: “maminko, maminko, chtělo bych jít objevit ten velký svět, už jsem vyrostlo". A tak maminka veverčátku nabalila do ranečku několik dobrot na cestu, ze pár oříšků, a jehněd.
Šla ho doprovodit na tu velkou cestu, zamávala, dala mu veeeelkou pusu a objala ho. “Neboj se maminko, až objevím ten velký svět, zase se k tobě vrátím."
